FOTOGALERIE - Skokan Lojza

Skokan Lojza

Je asi tak rok 1974, zase jsme na soustředění rot hloubkového průzkumu na letišti v Chrudimi, kde probíhal intenzivní výcvik v pozemní přípravě a balení padáků na upoutaný vak k prvním seskokům, které se prováděly z letounu AN-2. Celý život se odehrává v prostoru letiště, ubytování pod stany, vybudovaná polní latrína a umývárky, ale kuchyň a jídelnu máme královskou, vypůjčenou od místního aeroklubu, který byl provozovatelem letištní budovy, kde byla plně vybavena kuchyně a té nyní „kraloval“ praporčík Alois Kopečný, zv. Lojza, jenž byl výkonným praporčíkem ŠDZ u 3. průzkumného praporu a věkově byl v té době tak kolem padesátky, pro nás stařec a jeho koníčkem bylo vaření, takže tam byl šéfem kuchyně a vařil s partou kuchařů skutečně výborně. Jak se tak Lojza pohyboval kolem kuchyně a po letištním baráku, potkával místní sportovní paragány a hlavně sportovní parašutistky, které se mu líbily. Lojza samozřejmě chodil v baretu, naparoval se jako starý kocour a machroval před nimi. Nebyl na výsadkové funkci, nikdy neskákal a tradovalo se o něm, že občas prudil žáky ŠDZ, kteří se mu pomstili tím, že mu jeho autičko, jednalo se o Fiata 600 vynesli do prvního patra a dali mu ho napříč přede dveře jeho kanceláře a všichni „zmizeli“. Co to udělalo s Lojzou asi není potřeba říkat, když otevřel dveře a narazil do svého auta, které stálo napříč jeho dveří. To tak na okraj o něm, ale v Chrudimi se choval jako starý mazák mezi výsadkáři, takže když potkával obzvlášť jednu z parašutistek, mluvil jak dělá para výcvik a podobně se vytahoval, až s toho všeho padlo, že když vyskočí z letadla, tak dostane pusu. Ovšem to netušil, že narazil na mistryni sportu v para z nějakou tou tisícovkou seskoků. Lojza přiletěl za námi jak mladík, že musí skočit z letadla a musíme mu v tom pomoci. Tak se to tehdy dohodlo s místním paraklubem, Lojza se stal během chvilky jeho členem, včetně pojištění a zahájili jsme sním výcvik. Byly červencové dny, vedro, přes den se nedalo po letišti vůbec pohybovat, ovšem Lojza nastoupil v maskáčích a přilbě na pozemní přípravu, šel na můstky, kde jsme mu vysvětlili jak a co, ale měl měkká kolena, která se mu podlamovala, prošel padákovými houpačkami a pak šel na trenažér, ale to si odskočil pro další vrstvy oblečení pod maskáče, protože to znal z výcviku, jak to trhá, tak to chtěl utlumit ještě teplákovou soupravou. Než vylezl na trenažér, tak byl mokrý jak hastroš, tam ho oblékli do postroje, řekli poučili ho jak vyskočit, Lojza si stoupl do „dveří“ něco si mumlal pro sebe, ale nevyskočil, tak ho vystrčili ven, vypadl jak pytel brambor a zrovna tak přistál. Ale všechna ta naše příkoří sice protrpěl, ale vydržel. Před jeho očima jsme mu zabalili padák OVP-68 včetně záložního padáku, aby měl jistotu a tak precizně a poctivě zabalené padáky dlouho nebyly. Přišel navečer dne „D“ počasí jak vystřižené, absolutně bezvětří, tráva na ploše stála v pozoru a Lojza šel na to. Domluvené se sportovkyní (byla známá, ale jméno neuvedu),že až bude Andula pomalu rolovat na start, doběhne s padáky do mašiny, kde bude Lojza připravený pro seskok. A tak se i stalo. Lojzu jsme oblékli do padáků, poučili co má dělat, Andula šla k vůli němu na jeden zálet počasí do výšky 600 metrů, Lojza tedy nasedl, přiběhla sportovkyně s padáky v náruči, strojila se v mašině a šlo se nahoru. Dveře otevřené, Lojza seděl až u pilotní kabiny, mlčel a vyplašeně se díval ke dveřím. Ukotvil jsem ho, šel na upoutaný vak, pomalu jsme stoupali do výšky a středu letiště, přitom jsem Lojzu pomalu sunul ke dveřím, nebránil se a asi ani nevnímal okolí, ani to, že je parašutistka oblečená ve sportovních padácích, stojí vedle mne a kouká ven ze dveří. Šli jsme do náletu, ukazuji Lojzovi, aby se připravil, tak se připravil, že si sedl-klekl na podlahu u dveří, jak se mu podlomila kolena, neměl sílu se postavit na nohy, byla zelená, Lojza taky, tak jsem ho chytil za spodek hlavního padáku a vyhodil ho ven zase jak ten pytel brambor a když jeho neovladatelné tělo s výkřikem propadlo dolu k zemi, sportovkyně vyskočila za ním na ruku a otvírala na jeho úrovni. Padák se mu v pořádku otevřel, piloti to nabrali okamžitě čumákem dolů, nechtěli přijít o ten zážitek na zemi, takže jsme během pár minut už rolovali po ploše na stojánku, vypnuli motor a honem ven. Lojza visel v postroji a pomalu se snášel k zemi uprostřed plochy, sportovní PTCH kroužil kolem něho, šli na přistání mezi kupky sena na pokraji letiště, Lojza přistál, ona u něho, a nic. Nevstával. Honem sanitku a gazika a jelo se za ním. Lojza ležel, seděl na zemi, obsah žaludku vyhozený na záložním padáku a pod ním na maskáčích, sportovkyně postávala kousek od něho, štítila se ho dotknout. Ptáme se Lojzy jestli ho něco bolí, prý nic, ale dožadoval se slíbené pusy, což byla rána. Tak jsme ho naložili do sanity Tatry 805, tak jak byl i s padáky a ustrojeného jsme ho odvezli k hangáru, kde byl hydrant s hadicí, milého Lojzu jsme postavili a jak byl oblečený, ostříkali jsme z něho všechen ten jeho odpad a tím i vyprali padáky. I tuto koupel Lojza vydržel, ale stále se dožadoval pusy o kterou se „vsadil“. Nakonec ji dostal. Lojza zmizel na ubikaci a večer pořádal jako šéf kuchyně druhou večeři pro nás aktéry jeho životního skoku. Osobně nás obsluhoval s červeným baretem na hlavě a asi šel v něm tehdy i spát. Druhý den na nástupu byl dekorován pamětní paraplackou, školáci mu dali hobla a od té chvíle Lojza i v těch největších vedrech jezdil pro proviant do města v blůze, aby se mohl chlubit přišpendlenou paraplackou a hlavně s červeným baretem na hlavě. Do konce soustředění s ním nebylo k vydržení, jak neustále vykládal o svém životním zážitku. Lojzo promiň, ale musel jsem to napsat, pokud bys to četl. Když tak o tom po létech uvažuji, měli jsme přeci jenom větší prostor, co jsme si mohli dovolit a hlavně jsme měli volnější ruku v těchto naších „lumpárnách“ při kterých stálo u nás víc štěstí jak rozumu, že se nic špatného nestalo, ale o tom byl ten náš výsadkářský život.
Jaroslav Foršt

Zdroj:
http://kvvbrno.uton.cz/vzpominky/zazitky/ (Převzato s laskavým souhlasem autora)