FOTOGALERIE - 4.RHPz a vysílač „Vltava“ v srpnu před 43 lety

4.RHPz a vysílač „Vltava“ v srpnu před 43 lety

Přišel přelom roků 67-68 a 4. RHPz (Rota hloubkového průzkumu) 4.průzkumného praporu v Jindřichově Hradci se příchodem nováčků z kurzů dostala do fáze stmelení. V té době byl náčelníkem výsadkové služby praporu a tím i přímý nadřízený roty HPz kpt. Josef Bodnarik, který přišel z Holešova. Jožo, jak jsme mu za jeho zády říkali, byl přísný jak metr, ale spravedlivý a i přes svoji slovenskou národnost a prudkou krev, byl dobrý náčelník, který se vždy postavil za lidi z roty. Rotě velel npor.Ludvík Vrána, který přišel na přelomu roků 65 – 66 z Prostějova od 22.výs. brigády a s ním přišli jeho vrstevníci npor. Arpád Katona k 9.RHPz do Písku (9. průzk.prapor) a npor. Josef Vyčítal k 15.RHPz do Vimperka (15.průzk.prapor), kde NVS u těchto rot byli kpt. Hrdlička a mjr.Machek, staří kozáci a harcovníci. Tím vzpomínám pouze na dobu působení těchto osob, kteří se zasloužili o předávání zkušeností a výcvik hloubkařů a právem jim patří dík za jejich vynaložené úsilí a um, který dávali lidem v denním životě. Průzkumníci - hloubkaři, byli cvičeni v rozpoznávání techniky, zbraní a letectva tehdejších jednotek NATO včetně jejich organizační struktury, střelbě z ručních zbraní, sebeobrany, přežití ve stížených podmínkách, topo přípravy, tělesné - hlavně přesuny na velké vzdálenosti a další odborné přípravy, které dokonale připravili průzkumníka pro činnost v týlu nepřítele, kam mohl být vysazován pomocí padáku, vrtulníkem, na vozidle, nebo pěšky překročením fronty. To vše kladlo vysoké nároky na morální, fyzickou a psychickou připravenost všech hloubkových průzkumníků. Přišel rok 68 a sním politické uvolnění a na tu dobu něco nezvyklého, socialismus s lidskou tváří, zrušení cenzury a svoboda slova. Pro všechny to bylo něco tak nového, že se s tím mnoho lidi nemohlo smířit a nebo vyrovnat. V tomto čase odešel od praporu a tím i od roty NVS kpt. Josef Bodnarik, který díky své slovenské národnosti žádal o místo na Slovensku, což se mu podařilo a tak se odstěhoval i s rodinou do Prešova k pzpr. Na jeho místo náč.výsad.služby byl jmenován kpt.Josef Turek, tehdy velitel PzR (pozemní průzkumné roty) 4.průzk. praporu. V té době byla uvolněná morálka, velitelé nevěděli jak se mají chovat k podřízeným, byla prosazována určitá svoboda projevu a slova a to mělo vliv na výcvik a morálku. Přišel konec července 68 a celá situace byla nepřehledná a v průběhu prvních dnů srpna byl vyvíjen tlak zvenčí kasáren, abychom byli rozpuštěni a odešli domů. Musím k tomu ještě dodat, že kasárna 4. průzkumného praporu byla přímo v centru města Jindřichův Hradec, samostatná a obehnaná vysokou zdí. Byla postavena někdy v roce 1850 a autopark jsme měli u tehdejšího 7.tankového pluku na druhé straně města. V naších kasárnách, protože se od jara necvičilo, pouze se budovalo, byly postavené zděné garáže a opraveno nádvoří, které bylo vybetonováno a položen asfalt. V kritické době 21. srpna 68 jsme byli v nočních hodinách zmobilizování a byli nám vydány zbraně a střelivo a prapor byl v plné bojové pohotovosti. Okupační jednotky, které druhý den vkročily do města J.Hradec a byli dislokovány na vojenském cvičišti, neměly potuchy, že je ve městě ještě nějaký průzkumný útvar, protože všechny příjezdové cesty městem k naším kasárnám lidé z města uzavřeli dopravními značkami zákaz vjezdu a dřevěnými zátarasy, jako když je ulice uzavřena pro opravu. Asi 22.srpna večer, když sověti obsadili České Budějovice a obsadili českobudějovický vysílač rádio Vltava, přišli naši politruci s požadavkem, abychom urychleně převezli rádio vůz PV3S R-118 naši roty z autoparku na nádvoří naších kasáren, což jsme ve večerních hodinách a pod nosem okupantů provedli, RDST převezli a ještě v noci bylo zahájeno vysílání jako vysílač „Vltava“. Určitě to byla rána pro Rusy a spojenecká vojska, protože jak jsme se časem dozvěděli, měli připraven kolaborantní vysílač na území NDR, který měl vysílat pod znělkou českobudějovické Vltavy a najednou jsme začali vysílat z Jindřichova Hradce. U roty byl absolvent, velitel skupiny HPz Honza Bada, který uměl dobře rusky a tak seděl u mikrofonu a vysílal v ruštině, aby šli Rusové domu a další zprávy, které byly najednou a nevím ani kým nošeny zvenku kasáren. RDST R- 118 vysílala na VKV, výkon vysílače byl asi 1 KW a mimo mluveného slova se hrály pouze české písně a většinou klasika. Rusové nasadily zaměřovací vozy, které měli snahu zaměřit vysílání. Jenomže naší hloubkoví průzkumníci s radiostanicemi byli rozmístěni po střechách okolních domů a jak se objevil ruský zaměřovací vůz, který byl věrnou kopií zaměřovacích vozů německého abweru s kulatou anténou na střeše, dali echo a byl vyhlášen radiový klid. Tak se celá situace udržela až do 25. srpna, což bylo pro sověty asi silné kafe, protože už nasadili i vrtulník a teprve zjistili, že jsou tu ještě nějaká kasárna a tam stála rozvinutá radiová souprava ve skříňové PV3S-ce. A bylo zle. V té době byla celá RHPz v dozorčí a strážní službě a tak si představme, vojáky v maskáčích vz.60 typu „mlok“, červené barety, každý škorpiona (SA- 61), k němu plné sumky a útočný nůž VO-7. V té době jsem byl staršinou roty a šel jsem na obchůzku po službách a strážích a zrovna přijdu na vchod, kde byli dva dozorčí před bránou a já s nimi, když se vyřítilo z po za rohu sovětské OT BRDM obsazené Rusy ve vatuškách, nahoře těžký kulomet a za ním šikmooký Mongol. Pro ně to bylo překvapení, řidič toho OT tak šlápl na brzdy, že se OT postavilo na „čumák“ a Rusové se sunuli dopředu jak sardinky. Až na toho Mongola za kulometem, jenž se ho držel mířil na nás. Pro ně jsme museli být alespoň mimozemšťané a nebo přinejmenším zápaďáci, jak byli z nás vyvaleni. Takové vojáky v životě asi neviděli. Prostě šok jak pro ně, tak pro nás. Trvalo to asi hodinu, než se jejich velitel odvážil přijít požadavkem o rozhovor s velitelem a žádal o okamžité zastavení vysílání RDST R-118 na kterou hleděl. Po dlouhém vyjednávání bylo rozhodnuto,že vysílání z RDST bude ukončeno a sověti odjeli, aniž měli odvahu dále hlídkovat v okolí kasáren. Pochopitelně bylo v praporu pozdvižení, že zde byli Rusové. V těch dnech byl vyvíjen velmi silný tlak na všechny, abychom byli rozpuštěni. Hloubková výsadková rota se jednoznačně rozhodla, že pokud budeme demobilizováni, odejdeme jako do zálohy, ale ve skutečnosti jsme byli dohodnuti na místě srazu v prostoru osady Buk, což je asi 5 km za jindřichohradeckým letištěm, kde byl náš poplachový prostor soustředění a tam se měla rota sejít s cílem pokračovat v „boji“ proti okupantům. Pro tento účel jsme se rozhodli vyvézt veškeré NZ a ostré zásoby roty včetně ostré munice do tohoto prostou, kde byly vykopány ukryty v lese a první várka materiálu tam byla vyvezena. Ostrou munici, granáty, náboje do RPG-7 a další jsme měli trvale naložené v OT-65 v autoparku a tak jsem odpochodoval s řidiči do parku, kde jsme nasedli do OT a vyrazili směr Buk. Protože byly bedny až po vrch bojového prostoru a bylo tam místo pouze pro řidiče, seděl jsem na poklopu prvního OT a vyjeli jsme ven na silnici, která křižovala ulici Vídeňskou, jež vedla na hraniční přechod Nová Bystřice a šla podél cvičiště, kde byl již rozmístěn ruský pluk a pokud se nemýlím i část polské, mechanizované divize „Bizon“. Na této křižovatce jsme se střetli s ruským OT plným vojáků a pro ně jsme byli zase takové překvapení, až se řidič ruského OT tak lekl, že zapomněl zatočit a zřítil se rovně do příkopu vojáci padali jak hrušky do bahna, ovšem pro nás to bylo rovněž překvapující, ale stačili jsme ujet i s pěti plně naloženými OT-65 do určeného prostoru, kde jsme skutečně uložili výzbroj, munici a stravní dávky, zamaskovali to a hloubkaři sem chodili střežit, ale duši jsme měli až v kalhotách, když jsme začali domýšlet co by se stalo, kdyby ti Rusové do nás skutečně narazili. Byli to pro nás okamžiky nervů a vypětí. Celá situace trvala asi 10 dnů, kdy byla celá akce odvolaná a museli jsme vše vrátit do vojenských objektů. Na celé události si cením ty odhodlané jednoty všech příslušníků výsadkové roty a naších velitelů, kdy jsme stáli svorně za svým názorem jako jeden muž. Budoucnost ovšem ukázala, že tomu tak nebylo stále. Přišla doba „temna“ doba tzv. konsolidační, vyšetřování a vyrovnávání účtů za činy z této doby, byl propuštěn NVS kpt. Josef Turek, NŠ 4.pzpr mjr. Jiří Rešl, museli odejít politruci mjr. Rudolf a kpt. Vodička, kteří byli velmi nakloněni té době a událostem a byli realizátory vysílání naší „Vltavy“ a začali i politické čistky mezi velitelským sborem. Byl jsem mladý voják v další službě a tak jsem byl starými mazáky z povolání přehlížen a to mi tak trochu asi zachránilo další setrvání v armádě. Je zajímavé, že za celou situaci, která se odehrála v průběhu srpnových události roku 68, byli „vzati k zodpovědnosti“ pouze někteří funkcionáři, jako kol.Turek, ale zástupce velitele útvaru pro spojení a radiový průzkum, který svými funkčními povinnostmi byl přímo zodpovědný za radiový provoz útvaru, místo toho, převlékl kabát na rudo a nejen že zůstal, dokonce byl postupně vyzdvižen do vyšší funkce. To vše dokumentovalo tehdejší dobu. V roce 1969 jsme v období srpnových událostí dávali půlku početního stavu roty na výpomoc bezpečnosti do města Třebíč, kde nebyla vojenská posádka a druhá půlka roty byla převelena do Prahy, kde se vytvořil z těchto jednotek strážní pluk, který střežil významné objekty - budovu MO, GŠ a pod. Zajímavé na té době bylo to, že všichni vojáci tohoto útvaru dostali poprvé černé barety (nyní je nosí vojenská policie) v kterých chodili do služeb. Když jsem byl v té době za vojáky v Třebíči, nemohli si vynachválit péči, kterou tam měli a tu skutečnost, že v té době byla Třebíč městem obuvi a bez vojenské posádky a tím i mnoha svobodných děvčat, což se naším klukům sakra líbilo. Tak byla po srpnových událostech 68 zneužita armáda proti vlastnímu lidu, ale jako vojáci jsme nesměli rozkaz odmítnout a musel být splněn.
Co říct závěrem. Byla to doba pohnutá, plná emoci a celá situace třídila lidský charakter a přístup k věci. Hloubkaři, kteří byli cvičeni pro úkol v týlu nepřítele a kteří byli vždy odkázaní jeden na druhého dokázali, že byli v té době velmi dobře připraveni pro účel svého využití, bez ohledu zda se jednalo o nepřítele ze západu, nebo z východu. Tím chci vyjádřit, že se o tomto činu velmi málo hovořilo a nejen kolegové z tehdejšího 7. výsadkového pluku v Holešově použili radiovůz a vysílali proti naším „osvoboditelům“, ale jak jsem popsal bylo to i u 4.výsadkové roty hloubkového průzkumu 4.průzkumného praporu v Jindřichově Hradci. Všem jim patří dík a pocta tehdejší doby.
Jaroslav Foršt

Zdroj:
http://kvvbrno.uton.cz/vzpominky/zazitky/ (Převzato s laskavým souhlasem autora)